Literární soutěž - Internet a můj handicap
4. 6. 2014
Petr Žižka: Vše mám
Je zima. Mám doma vše, co k životu potřebuji. Panelákové teplo, nepostradatelné berle, internet, mobil a hlavně svého anděla strážného, svoji ženu. Přeci jenom musím občas mezi lidi. Skočím do trolejbusu a jedu. Jak jednoduché.
Je jaro. Panelákové pohodlí a teplo měním za přírodu na chaloupce. I zde mám vše, co k životu potřebuji. Když chci do přírody, nebo mezi lidi, skočím na kolo, na které nejdřív připnu berle a jedu.
To už tak jednoduché není. Je zde velmi krásně. Romantik by řekl, že je to kraj zvlněný jako ňadra ženy. Ano, je to kraj malých pahorků a nevysokých návrší. Z každého kopečku je nezapomenutelný pohled na temné lesy, či zrcadla rybníků. A to je právě ono. Ty kopečky se mi zdají rok od roku větší a strmější. Tak mě napadla myšlenka na elektrokolo. Čekat, až bude nějaké levnější, to z těch kopečků budou velehory. Co takhle z druhé ruky? A tak kamarád internet oznamuje několika desítkám kolegů po celé republice, že sháníme elektrokolo.
Přicházejí mejlíky s popisem a s fotkou. Je z čeho vybírat. Až tu jeden z daleké Prahy nám včetně fotky oznamuje, že kolo je na pohled pěkné a zachovalé. Dle popisu kvalitní a cenově dostupné. A světe div se, je nedaleko od nás u příbuzných na chalupě. Ano, necelých 25 kilometrů. Několik mejlíků, telefonický rozhovor a uzrál plán. Auto nemaje, tak sednu na své šlapací kolo, vyměním ho za elektrokolo a to své šlapací sobě časem nějak dovezu.
Když meteorologové slíbili nádherné počasí, nastal den „D“. V čase kdy chalupáři vstávají, vyrážím na svém kole na cestu. Berle připnuté ke kolu, cykloflašku s pitím a batůžek na zádech.
Co v něm? Mobil nastavený na plné pecky, průkazky všeho druhu, trochu jídla a záchranářský balíček. V něm je ouško od hrníčku pro štěstí. Dřív jsem vozil kliku, ale byla těžká a zabírala moc místa. Ouško je prý plnohodnotná náhrada, jak mi kdysi řekl jeden vysokohorský turista. Bílou nit, protože ta se dá kdykoliv něčím obarvit, podle toho na co ji potřebujete. Samozřejmě jehlu, policejní, teda zavírací špendlík a píšťalku. Mobil je mobil, ale píšťalka má pořád svoji nezastupitelnou úlohu. No a taky fotoaparát, kterým zachycuji vizuální zážitky z cest.
Omlouvám se, že jsem zabloudil do nezáživných detailů, ale to letošní lednové jarní počasí probudilo v mé „dřevěné“ noze mízu a mé myšlenky jsou v rozpuku jako již nalité pupence místní flóry.
Setkání s elektrokolem bylo jako v romantickém filmu, setkání se ženou. Láska na první pohled. S majitelem jsme si plácli. Své kolo tam nechám, toto cestou domu otestuji a až si přijedu pro to své šlapací, tak se finančně vyrovnáme.
Vyrazil jsem. Proč ale po silnici? Vždyť se rád toulám a s tímto strojem se nemusím bát kopců ani kilometrů. Nechal jsem se unést a jako dravec ve výšinách jsem já plachtil po hlubokých lesích ve spleti lesních cestiček i asfaltových silniček od lesáků. Kdo si pomyslel, že jsem zabloudil – bingo, má pravdu. Ještě že mám v batůžku to ouško od hrníčku, píšťalku a mobil. Stejně bych měl podle slibu zavolat svému andělu strážnému a ohlásit se, že je vše v pořádku. A tak držím v levé ruce to ouško i píšťalku a s napětím sleduji displej na mobilu. Na baterii jsou dílky všechny čtyři. No a na signálu…? Hurá, perou se tam dvě čárky s jednou. Odkládám píšťalku, ale ouško si nechávám v dlani. Volám a prosím svého anděla, aby se podíval na internet na mapy cz a že se zkusíme dopátrat, kde jsem.
Našli jsme se. Jsem živ a zdráv. Vždyť tato povídání je toho důkazem.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jana Bajerová: Jak mi internet a telefon pomáhá
Haló, haló, tady Jana. Ano, tak se hlásím na SKYPU. Ale vy chcete vědět, jak mi pomáhá internet a telefon. Pomáhají mi moc a tak si hlavně na internet zvykám. Mobil jsem si již dávno ochočila, ale s počítačem se ještě trošku peru. Vždyť mi již vládne osmý prezident a počítač mám teprve rok. Taky mám berličky, i nožky, které se ale občas vydají jiným směrem, než chci já, a rovnováha je taky občas neposlušná.
Začalo to zhruba před rokem, když mi dcera oznámila, že se může se svou rodinou odstěhovat několik desítek kilometrů do svého. Syn si již několik měsíců vyřizoval na několik let práci v Irsku. Manžel pořád pracuje a tak bych zůstala v baráčku s králíkama, slepičkami
i včeličkami sama. Proto se u nás doma objevil počítač, který šňůrou mladí připojili k internetu. Jak jsem někde četla, už vím co je to dvojklik, levá i pravá myš a při vypnutí, že musím kliknout na start.
A taky si už umím vygooglovat co potřebuji. Co vařit i si najít trasu na výlet nebo místo na dovolenou.
Ale od začátku. Ráno pomalinku vstanu a zacvičím si sestavu „Osm kusů brokátu.“ Po snídani nakrmím vše živé, co je v nebližším okolí našeho baráčku, a hurá na internet. Na internetu si přečtu poštu, odepíšu, navštívím mé oblíbené stránky a už se hlásím na SKYPU – haló, tady Jana. Mám tam několik kamarádek z blízka i z daleka, ale hlavně dceru a syna. Mobilem vyřídím mně zadané úkoly a hlavně manžel se dozví, že je vše v pořádku.
Odpoledne si občas zajedu autobusem do města a podle předem vypracovaného plánu někam doťapkám, či popojedu trolejbusem. Někdy se stane, že trošku přecením své síly a tak volám manžela, že sedím někde v parku, či na kávě v kavárně, ať si pro mě cestou z práce přijede. Doma mě čeká zase chvilka surfování po netu a nějaký čas na SKYPU.
Večer uléhám s pocitem hodnotně prožitého dne a s myšlenkou na své blízké, i kamarádky. Ano, internet i mobil mi pomáhají, že nejsem sama a že vše co potřebuji, skoro stihnu.
Ach, jak je ten den krátký. Ale zítra je taky den.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Bohuslav Večeřa: Jak mi internet pomáhá čelit zdravotnímu handicapu
Je všední uplakané dopoledne, sedím si a přemýšlím. Jak ten čas letí a jak se to tak najednou stane, že za človíčkem – sportovcem, turistou plného i jiných zájmů přijde z ničeho nic „kamarádka na furt“ – RS – dosud nevyléčitelná nemoc a zabrzdí ho v rozletu. Poskakovat po hřišti jde zprvu hůř a hůř, až už to nejde vůbec. Dlouhé procházky přírodou jsou ty tam – dvě stě metrů = celodenní výlet, ale: „Díky nemoci alespoň za ně“. Jsou jiní, kteří nemají ani to štěstí! Ale času je najednou dost a hlavou bloudí myšlenka – CO S NÍM? Probírat se pořád už dříve vzniklými sbírkami čehokoliv (např. pivní tácky a etikety, vypalované turistické známky, zvonky z navštívených míst apod.) po druhé, po třetí, po… přece jen nebaví. A akvárium zase toho času tolik nepotřebuje.
Moment, už to mám! Vždyť já jsem vždycky trochu záviděl těm, co to umí s počítačem. Co si ho takhle konečně pořídit a zkusit proniknout do jeho tajů? Ale mám zažité to, že když se do něčeho pustím, tak aby mě to bavilo, musí to mít nějaký rozumný cíl. A i ten se brzy našel. Naše dobrovolné sdružení – ROSKA - v době mých počítačových začátků zrovna nemělo nikoho, kdo by jí zpracovával webové stránky. Nikdo nemá čas je dělat? Budu je tedy dělat já, naučím se to!
A jak jsem řekl, tak jsem udělal. Využil jsem své děti, jejich partnery a své, problému znalejší přátele. Obrnil jsem se trpělivostí, tu ostatně měli spíš asi oni se mnou. Zpětně jim za to ještě jednou děkuji. Nejprve jsem se naučil v internetu vyhledávat. Dnes si najdu různé zprávy, ať už z domova nebo ze světa – šetřím nohy, nechodím kupovat tisk. Před návštěvou čehokoli (ať prodejna, galerie, restaurace, provozovna, dílna apod.) se podívám do internetu na adresu a na otevírací dobu, abych nešel zbytečně. Objevil jsem tajemství mailování i jiných možností (např. facebook, badoo apod.) konverzace s přáteli. Spojení se s celým světem mi umožnil SKYPE slovem i obrazem a rádia už vlastně poslouchám za pomoci internetu v počítači z celé naší zeměkoule. Postupně jsem se taky naučil s webovými stránkami pracovat a vkládat sem jednotlivé zprávy.
A mezitím čas běžel a já jsem postupně přidával cosi málo ke svým zatím skromným počítačovým znalostem. Na našich akcích taky fotím, to je ostatně další věc, kterou jsem se kvůli nim musel naučit. Přišel jsem totiž na to, že je to praktičtější, než žadonit zpětně o fotky od ostatních. Ale dnes v době digitální fotografie to zase není, myslím, nic tak složitého. I když mnohý „profík“ by se mi určitě vysmál a moje výtvory by hodil do stoupy, ale jako dokument akce snad stačí. Z vytvořených fotek pak na počítači vytvářím koláže. Ty i jednotlivé fotky potom různě ořezávám, zvětšuji nebo zmenšuji a pro potřebu reportáže doplním ještě textem. A s jakým výsledkem? To na nich (www.roska-jihlava.cz) můžete posoudit sami.
Jsem připraven, a rád přijmu, i případnou kritiku. Ale ať je jakákoliv, řeknu vám - stejně je pro mne důležitější to, že při uskutečňování našich webových stránek musím zapojit hlavu při vytváření obsahu (cvičím mysl), ale že si při tom i rád nechám poradit. Podstatné je udržovat ve své mozkovně i postupy vkládání jednotlivých jejich částí (opět cvičím mysl). A v neposlední řadě nesmím zapomenout ani na to, že psaním nutím cvičit prsty (jemná motorika), i když „datluji“ jen jedním, ale střídám je, při ovládání klávesnice. Prostě se snažím tý zrádný potvoře – mojí nemoci nepolevit a nelenošit.
Již zase mám náplň dne. A taky jsem zjistil, že už zase není času na nudu, neboť žijeme přece jen jednou.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Eva Zavadilová: Jak mi mobil a internet pomáhají v životě
Jsem obyčejná venkovská ženská. Pracovala jsem v zemědělství a na nějakou vědu a techniku jsem nikdy moc nebyla. Ale přesto jsem uměla prát v pračce Romo, pustit rádio nebo televizi, zacházet s vysavačem či žehličkou.
Až jsem vážně onemocněla, zavedli nám přednostně pevnou telefonní linku. Jiné vymyšlenosti jsem ani neznala. Tenkrát snad ani mobilní telefony u nás nebyly – nebo začínaly první typy. A mě to nijak nelákalo. Kam jsem potřebovala – převážně k lékařům, tam mě dovezl manžel nebo sanitka. A vlastně všechny domácí práce musela za mě dělat dcera. Nesměla jsem to a ono, nezvládla a nemohla jsem další.
V tu dobu jsem měla velké problémy s pohybem všech končetin a hodně se mi zhoršil i zrak, obě oči. Neměla jsem v té době ani mobil, ani počítač, ale pomáhala mi rodina – manžel, dcera všichni doma. Nevím, čím to bylo, asi jsem si užila málo toho soužení a přibyly další problémy. Ale potom jsem se na letáčku v nemocnici dočetla, že se zakládá sdružení pro lidi postižené roztroušenou sklerózou. To se mě týkalo a šla jsem se podívat. Do sdružení Roska jsem se přihlásila, tím se i můj život trochu změnil. I když ten první rok byl jakoby váhavý a činnost nebyla moc intenzivní, přesto jsme se scházeli. Potom jsem si všimla, že hodně členů má už mobily docela běžně a i doma začaly melodie z nich vyzvánět z různých stran. A já jsem dostala takový „aparát“ pod stromeček. To už je asi 8 nebo 9 let. Četla jsem mnohokrát pečlivě návod, poslouchala rady od členů rodiny mimo manžela, který byl ještě větším odpůrcem tohoto vynálezu než já.
Stačí, když řeknu, že při telefonování z pevné linky klidně volal na směrovací číslo adresáta – volaného, a rozčiloval se, že to tam píská a nedovolá se. Když náhodou volal opravdu na telefonní číslo a dovolal se, ohlásil se slovy: „Haló – tady já!“
No, abych dokončila o mém mobilu-. Moje veliké pouzdro na brýle se zaplnilo různými radami: Vzít hovor – zelený telefonek. Ukončit zmáčknu červený tel. chci volat – číslo nebo jméno a zmáčknu zelený tel. atd.
Zprávu jsem uměla jen přečíst. Poslat ne. Ani vymazat.
Přede dvěma lety jsem měla jít na totální endoprotézu levého kolene. V té době už většina našich členů v Rosce měla počítač a běžně si psali „maily“. A já jsem si řekla, že když zvládnu tu operaci, koupím si notebook a budu se učit. A stalo se. S operací problémy, s učením taky. Dostala jsem k narozeninám nový mobil. A situace se opakuje. Umím volat a někdy si přečtu zprávu. Ale pomůže mi přece! Můžu si zavolat pomoc, když potřebuji. Mám ho totiž pořád v kapsičce na krku. A ten internet? Je to jako s tím mobilem. Učím se druhý rok. Umím ho zapojit do sítě, už neotáčím myš kabelem k sobě. Dovedu si najet na e-mail.
Přesto mám radost, když se mi podaří objevit – pro někoho maličkosti docela směšné – třeba jak se píší velká písmena. Ale jsem zklamaná, když mi někdo doma řekne – třeba manžel, že ani za tak dlouhou to neumím. Největší potupou pro mne je, že mě to snad bude doučovat můj desetiletý vnuk Vítek.
Můj internet - Nepomůže mi s hygienou, oblékáním, vařením, nákupy, dopravou k lékařům, nezatopí a nepřipraví dřevo na zimu, nepodá mi ruku, neutře mi slzy.
Je to jen mrtvý, studený kamarád.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Soutěž proběhla na http://www.inspo.cz/